Sebevrah

I.

Dřív než spolykal dvě tuby léků, napadlo ho, že by měl ještě napsat dopis na rozloučenou. Podobné gesto, měl pocit, si přímo žádá nějaké vysvětlení. Čím víc ale přemýšlel, co by do toho textu napsal, tím víc byl přesvědčen, že nejlepší bude nenapsat nic. Samozřejmě, že mohl obvinit JI – nepřímo, ale on už by se každý dovtípil –, ale v posledním záblesku soudnosti se rozhodl, že to nechá být. Je to příliš nízké a ničemu už to nepomůže, uvažoval. Ona to beztak pochopí, proč to udělal a snad si konečně, byť pozdě, uvědomí, jak strašně moc mu ublížila. Aby ty prášky nevzal, tolik soudnosti už zase neměl, ale co chtít od člověka, který už se neřídí rozumem, ale jenom city…

Teď tedy ležel u sebe doma na posteli a pohledem, který se pomalu stával skelným, koukal nahoru do stropu. Jeho uvažování už bylo trochu zastřené, ale stále si ještě uvědomoval, kde je, a co právě dělá. Ne, že by nad tím nějak hluboce přemýšlel. Byl možná maličko zvědavý: Jestli mu proběhne před očima celý život, jak o tom četl…  Jestli se ve vzpomínkách promítnou zážitky z nejútlejšího dětství – vzpomínky na rodiče, kamarády, na NI. Ani nevěděl, jestli by chtěl myslet zrovna na ni. Asi ano, tak nějak by se to hodilo… Umírat a vidět ji přitom před sebou… Ale zaslouží si to vůbec? Zaslouží si, aby na ni v tuto chvíli myslel? Ona je přece všemu na vině a navíc… Kdoví, co právě teď dělá (a s kým to dělá (!))… Myšlenky, které se mu honily hlavou, se stávaly stále nezřetelnější, nejasnější. Cítil se slabý, unavený, vyčerpaný. Žádné obrazy se mu neřadily před oči, žádné vzpomínky, představy, nic. Jen pomalá otupující prázdnota mu pomalu zastírala mysl, jako se příkrov mlhy zvedá nad ztichlou vodní plochou.

„A je to tak v pořádku,“ napadlo ho ještě v jedné z poslední z myšlenek. „Jako když se zatahuje opona na jevišti…“ Cítil se klidný a svým způsobem šťastný.

II.

Zvonky… zvony… zvonění… odkud se vzal ten zvuk? Je stále hlasitější… Útočí ze všech stran. Neodbytné vyzvánění, před kterým není úniku… Vypadá snad takhle život po smrti? Zvoní mu k poslednímu soudu? A je v nebi, nebo je v pekle? Ten neúnavný zvuk se nedá zahnat, je všude… Instinktivně šmátrající ruka sáhne vedle sebe tolik známým pohybem a zachytí sluchátko telefonu.

„Haló,“ chtěl by říct, ale hlas neposlouchá.

Někdo tam na druhé straně mluví. Ano, slyší něčí hlas… Okamžik, ten hlas přeci zná… Je to možné? Vždyť to je ONA! Slyší její hlas, slyší nejasná slova, jejichž smysl se snaží uchopit… Slyší ji? Ano, samozřejmě slyší. Jestli mu není něco? Ano, dalo by se říci… Je mrtvý, nebo ne? Co to jen říkala? A co říká teď? Otupělá mysl se pokouší dobrat reality. Měl by něco taky říct? A dokáže to? Nečeká právě teď na jeho slova? Omlouvá se… Proč? Nedorozumění… Láska… Co to všechno znamená? Proč to říká právě JEMU? JEHO má ráda? Jak může mít ráda jeho, když je mrtvý? Okamžik! A co když není? Vzal si ty prášky, usnul… A dál? Bylo něco dál? Tma, bílé světlo, obrysy… Nevidí, nevnímá… Ne, trochu vnímá… Slyší, cítí… Ano, cítí. Nejasná myšlenka se mu formuje v hlavě… Není mrtvý, ale chtěl být. Chtěl být, a brzy bude… Ale chce to? Co mu ještě říká… Prosí ho? O co… Vydržet? Přijde… Kam, proč? Hlavně, prosím, neusínej, nabádal ho ten hlas… Neusínej, ano to zní rozumně… Neměl by usínat… Usnul.

III.

„Slyšelas to? R. spáchal sebevraždu!“

„Ano, něco se mi doneslo. Prej se předávkoval lékama.“

„A víš proč? Já myslím, že byl do tebe zamilovanej…“

„Do mě?! Co je to za nesmysl? Jak si na to proboha přišel?“

„Vím, jak se na tebe vždycky tak oddaně koukal… Číhal na tebe před školou…“

„To je hloupost, skoro jsem ho neznala, nikdy jsme spolu nemluvili… On byl takovej ňouma, nikdy mi ani neodpověděl na pozdrav. .. Jak by mohl bejt zamilovanej zrovna do mě? To by musel bejt naprostej blázen.“