Pátý přes devátý

Pokusím se zavést na své stránky nový prapodivný patvar. Ponese název "Pátý přes devátý" a bude to něco mezi blogem a něco mezi statusy na sociální síti. Využiju této plochy, abych zde v poměrně pravidelných intervalech sepsal, co mě v posledních dnech potkalo, co jsem slyšel nebo četl, napadlo mě a tak. A protože se nechci svazovat nějakou formou, bude to opravdu pátý přes devátý, navíc po stylistické stránce zpracováno tak, že všem mým češtinářkám budou vstávat vlasy hrůzou na hlavě - pakliže tam ještě nějaké mají...

+++ Minulý týden se mi narodil druhý syn, Oliver. Ačkoli jsme se snažili, aby měl narozky stejně s Edgárkem a my tak ušetřili na dárcích, neměl náš druhý syn pro naši vrozenou spořivost příliš velké pochopení a  nenarodil se na Mistra Jana Husa, jak bylo plánováno... Olík je jinak zatím typickej chlap: v jednom kuse chlastá a pak to vyspává... +++ Abych co nejlépe ilustroval skutečnost, že to bude skutečně pátý přes devátý, a že se rozhodně nehodlám hrabat jen ve svých interních záležitostech, vezmu to teď úplně, ale úplně z jinýho soudku: Po 11 měsících rozhodla komise při IAAF, že mistrovská běžkyně Caster Semenya z JAR je skutečně běžkyně (a nikoli běžec), a že si titul mezi ženami opravdu zaslouží. Je to docela zvláštní, protože už delší dobu prosakovaly zprávy, že má Caster  pohlavní znaky ženské i mužské, čili: jde o hermafrodita. Komise ovšem nasadila zbraň těžšího kalibru: "Její rodiče ji vždy považovali za dívku a vždy se k ní chovali jako k dívce." S tímto se bude asi dost těžko polemizovat, vítejte v osvícených časech! Můj sen, že se jednou dočkám sportovního zápolení "třetího pohlaví" se tak záhy rozplynul... +++ Dobřichovská Pičhora, světe div se, nenese své označení podle Dr.Píče, jak jsem si vždy myslel, ale jde o slovo vzniklé z původního slovesa "pičovat". Určitě jsem ale v tomto bludu nežil sám, obzvlášť když má Dr.Píč na Pičhoře pomníček. Co znamená "pičovat" fakt nevím -, vešeré mluvnice, které mám k dispozici, o tomto slovu zarputile mlčí. Určitě to bude ale něco podobně nevinného jako šukat, které se ještě Božena nerozpakovala vetknout do Babičky. Poláci ostatně toto slovo používají dosud v původním významu, což si moc dobře pamatuju od své spolužačky Agnieszky z VŠ, která svoji akademickou kariéru zahájila tím, že vstoupila na studijní oddělení a místní tajemnici s úsměvem uzemnila větou "Ja szukam dziekana." +++ Jsou hopeři takový mamlasové jak vypadaj, jak se chovaj, oblíkaj, ba dokonce i jak chodí? Těžko říct, možná jsem jenom povrchní blb, ale nemůžu si pomoct. Nedávno jsem jel se dvojicí takto postižených vlakem. Jeden něco neustále vykládal o tom, že byl někde na někoho hustej, a že ho za to všichni obdivovali a ten druhej mu na to furt říkal jen: "Cože?" "Co si říkal?" Možná by mu líp rozuměl, kdyby si na chvíli sundal diskmana z uší... Divný lidi. +++ Teď zase na chvilku k sobě: Dopřepisoval jsem další díl KA a snad mi to nevomlátěj o hlavu. Průběžně zaslaný materiál, hotový ze 2/3 byl přijat s tím, že to snad půjde... Tak doufám, že jo. Využívám ďoury v psaní pro někoho a píšu si pro sebe. Už delší dobu si v hlavě hýčkám nápad na postapokalyptickou scifi, tak teď to můžu začít zlehka zpracovávat. Nejvíc mě štve, že ten svět tý scifárny vidím tak plasticky před sebou, ale scénář těžko začnu tím, že budu deset stran vysvětlovat, co jak kde vypadá, kdo (a v jakým stavu) přežil atd. Já k tomu snad budu muset vytvořit ještě nějakýho obrazovýho průvodce nebo co... +++ Dnešní první pátý přes devátý zakončím takovou krátkou pohádkou na dobrou noc. Uvidíme, jestli bude ještě tato rubrika pokračovat... 

„Hodně mě zlobíš,“ povídala maminka malému Adámkovi. „Jestli mě budeš dál takhle zlobit, přijde si pro tebe jednou v noci skřítek Zavřiočko a odnese si tě s sebou pryč!“

Ale kdepak Adámek! Vůbec si nedal říct a tak jedné noci zašramotily dveře a...

„Kdo je to?“ vzkřiklo dítě do tmy. V odpověď se ozvalo žuchnutí doprovázené temnou kletbou.

„Když nevidíš, já ti rozsvítím!“ řekl Adámek a rozsvítil. V té chvíli uviděl cosi hrozného – lidskou postavu zamotanou do prostěradla, svíjející se na zemi.

„Jé, otčíme, co to tady  děláš?!“ vyzvídal Adámek.

„Nejsem tvůj otčím, jsem skřítek Zavřiočko!“ hovořilo zastřeným hlasem prostěradlo.

„A když si skřítek, tak to umíš čarovat?“ ptal se Adámek. „A jaktože vypadáš jako otčím Standa?“

„Protože na sebe mohu vzít jakoukoli podobu, abych byl nenápadný a vůbec...“ skřítek odhodil prostěradlo a stoupnul si až nad Adámkovu postel. „Přišel jsem si pro tebe!“

„A co se mnou chceš dělat, nejsi pedofilní?“ zeptal se chlapeček nevinně.

 „Tak co, lekl se tě?“ ptala se pak maminka skřítka, když se vrátil do ložnice.

„Myslím, že mi pár věcí budeš muset vysvětlit,“ odpověděl skřítek Zavřiočko.